nezávislý podmelechovský spolek

Plk. Zdeněk Vltavský - 120.výročí narození

Plk. Zdeněk Vltavský.


V pátek 8. srpna jsme si v Ledči připomněli kulaté výročí našeho významného spoluobčana plk. generálního štábu, legionáře a diplomata Zdeňka Vltavského. Akci uspořádalo Nezávislé podmelechovské  sdružení  a setkalo se se sympatickým zájmem veřejnosti. Nejdříve proběhlo krátké pietní setkání u hrobu plk. Vltavského na starém ledečském hřbitově, na kterém promluvila radní hl. města Prahy Eva Vorlíčková a spisovatel Miloš Doležal a byl položen věnec. Poté proběhla v synagoze zajímavá beseda s historikem Tomášem Jaklem z pražského Vojenského historického ústavu, který se dlouhodobě zabývá  osobností  Zdeňka Vltavského a tématem konce II. světové války v Praze a Čechách.  Setkání byla také přítomna Vltavského dcera paní Olga Pešoutová.
md

Vážení ledečtí občané, dámy a pánové,
stojíme zde dnes, abychom si připomněli 120 let od narození významného ledečského obyvatele, plukovníka generálního štábu Zdeňka Vltavského.
   V každé české vsi a v každém městě nalezneme pomník padlým ze světové války, od jejíhož vypuknutí letos uplyne sto let. Zdánlivě paradoxně je na nich obvykle víc jmen, než na pomnících z té druhé. Často přitom zapomínáme, že většina českých vojáků tehdy bojovala v uniformě c. a k. monarchie s pocitem, že případné vítězství by Čechům přineslo pouze nový útlak. Přesto v naprosté většině bojovali statečně. Byl mezi nimi i  kadet Zdenko Waldhütter.
6. června roku 1915 byl raněn do stehna a do srpna byl hospitalizován ve vojenské nemoci v uherské Nagykanizse. Tedy právě v tom městě, do nějž se ve šťastných předválečných letech vydával na toulky Jaroslav Hašek se svými kumpány ze Strany mírného pokroku v mezích zákona. Osudy těchto dvou mužů jakoby představovaly protiklad české vojenské tradice. Zatímco se Hašek – ač ne zcela právem – stal synonymem odpírání a sabotování vojenské služby, kadet Waldhütter, jenž jako český vlastenec později přijal po matce jméno Vltavský, náleží k mužům, kterým se armáda stala smyslem života - a také osudem.
    Rodák z Dolního Města pod Lipnicí se stal československým expertem na velení obrněné vozbě, tedy tankovému vojsku. Jako bývalý legionář a veterán východní i západní fronty udělal v prvorepublikové armádě vzornou kariéru. Za to, i za neohrožené angažmá v domácím odboji během tíživých let protektorátu, se mu posléze komunistický režim odvděčil šikanováním, vyhozením z armády i vysokoškolské katedry, vystěhováním z Prahy a dehonestací.
    Dnes bohužel v české veřejnosti přežívá spíše odkaz Haškův, přestože oba muži – Hašek i plukovník Vltavský - ukončili svou životní pouť právě ve zdejším kraji - a oba s pocitem nepochopení a zklamání z vlastního národa.
     Pravda, dnes pojem národní hrdost patří k floskulím, které si bere do úst kdejaký žvanil či extremista. Tím spíš by mělo být naším úkolem, abychom tomuto sousloví vrátili obsah. Připomínka statečnosti, odhodlanosti, ale i smutného konce plukovníka gšt. Zdeňka Vltavského myslím může patřit k oněm chvílím, kdy je vhodné si připomenout, že existují ideje, za které má smysl bojovat – jak kdysi, tak i dnes, třeba v Afghánistánu. I tam máme své hrdiny a své padlé. A pokud svoboda náleží také k těm slovům, jejichž obsah dnes mnohým poněkud uniká, pak bych ráda na závěr připomněla, že Zdeněk Vltavský si smyslu, obsahu a ceny svobody byl velmi dobře vědom. I proto by bylo záhodno, aby si jeho památku Ledeč, ale nejen Ledeč, připomínala častěji.
Děkuji Vám za pozornost.  
Eva Vorlíčková, radní hl. města Prahy

Milí přátelé,
dovolte mi při této vzácné příležitosti - kdy se ve výroční den narození legionáře, důstojníka a diplomata Zdeňka Vltavského - scházíme kolem jeho hrobu, abych připomenul jednu zajímavou regionální, chcete-li vysočinskou souvislost.
    Není úplně běžné, aby z takového zapadlého koutu vlasti, jako je tento náš, vzešla řada nepřehlédnutelných osobností,  které se výraznou měrou podílely na budování samostatného Československa, naší armády a prvorepublikové diplomacie. Nedaleko odtud je pohřben ledečský rodák Jan Šeba, důstojník čs. legií v Rusku, spoluorganizátor legií v Itálii, po válce Masarykův a Benešův spolupracovník, vyslanec v Jugoslávii, Rumunsku a Číně, autor pozoruhodné knihy „Rusko a Malá dohoda ve světové politice“, která v roce svého vydání -  1936  - vzbudila značný ohlas, mj. i značně negativní – nu nikde jinde než u německých nacionalistických publicistů.
Dalším ledečským rodákem je Lev Sychrava, politik, právník, novinář, spisovatel, jeden čas také Masarykův sekretář, po první sv. válce velvyslanec ve Francii, dlouholetý redaktor legionářských novin Národní osvobození, za druhé války vězněn v nacistickém koncentračním táboře Buchenwald, po roce 48 exulant.
A nemůžu při této příležitosti zapomenout ani na generála Karla Kutlvašra, vojáky úsměvně přezdívaného jako „bráška kultivátor“, rodáka z nedalekých Michalovic, účastníka bitvy u Zborova, důstojníka čs.legií v Rusku, spolutvůrce naší prvorepublikové armády, za II. sv. války člena Obrany národy a v květnu 45 vojenského velitele Praž. povstání, komunisty odsouzeného na doživotí.
A jako důkaz, že legionářská tradice měla i v našem kraji svého pokračovatele, musím jmenovat Bohumíra Fiřta, válečného pilota, příslušníka 310. čs. stíhací perutě, účastníka bitvy o Británii, který patří s pěti sestřely a jedním pravděpodobným  mezi letecká esa a naše nejúspěšnější letce za II. sv. války – jeho prach odpočívá pár desítek metrů odtud.
Vltavský, Kultvašr, Šeba, Sychrava, Fiřt a další – to jsou živé postavy našich novodobých dějin, nepatetičtí hrdinové, vlastenci, ke kterým je třeba se hlásit /mimochodem – pokud se nemýlím, nikdo z nich nemá v Ledči ani pamětní desku ani připomínku v místním muzeu/; jsou to osobnosti,  o které je možné se v naší hodnotově rozbředlé současnosti opírat. I o to se s přáteli pokoušíme v našem Nezávislém podmelechovském sdružení  - uvědomujeme si, že minulost nezmizela, nevyprchala. Žije s námi.
Miloš Doležal