nezávislý podmelechovský spolek

Pejškovna 2016 - hrajeme "Broučky"

Vážení přátelé, dovolte, abych uvedla premiéru scénického čtení "Odpočívaje u Hořátve na mezi, pozoroval jsem shon všelijakých broučků"; jedná se o scénickou koláž ze vzpomínek spisovatela Jana Karafiáta a jeho nejznámější knihy Broučci, poprvé vydané v roce 1876.

Jak víte, naše ochotnické Podšafranické nezávislé divadlo, které skrze dramatické útvary a literární texty ohledává náš vysočinský kraj a terén (např. kompozicí ze života a povídek lipnického Jaroslava Haška, z příběhů zatopení zdejšího kraje přehradou, z mordů a báchorek tohohle území duchů, z životapoklusu Jaroslava Foglara a jeho bobřích hochů), nemohlo pominout vysočinského rodáka – z Jimramova či jak sám říká Imramova – Jana Karafiáta.
Narodil se v nezámožné početné rodině s dlouhou evangelickou tradicí 4. ledna 1846, vystudoval německé piaristické gymnázium v Litomyšli, jazykově vybaven šel studovat do vestfálského Güterslohe, jako většina českých evangelických bohoslovců studoval teologii v Německu, V Berlíně a Bonnu a zakončil ve Vídni. Další evropské studijní a přátelské pobyty  - v Holandsku, v Anglii a ve Skotsku - nejen že z venkovského hocha z Jimramova učinily uhlazeného sebevědomého weltmana, ale výraznbým způsobem upevnily jeho křesťanslkou víru a zformovaly jeho pojetí konfesionality i pastorační činnosti.
Jan Herben o něm napsal: „Takový byl Karafiát osobně – pěkný muž živých pohybů a chůze hladké; v černém šatstvu vždy vybraný s bílou vázankou pod krkem a rukavičky; v celém chování pak gentleman. Ani mi nešlo do hlavy, jak si všechny ty způsoby mohl zachovat, když byl zahrabán dvacet let na ztracené valašské vesnici.“ Je třeba dodat, že Karafiát působil v řadě venkovských i maloměstských sborů, v Krabčicích u Roudnice, , v Telecím u Poličky, v Čáslavi, Hrubé Lhotě, aby odešel rozmrzen do Prahy, kde zemřel v r. 1929.
 Pro Karafiátův život byl rozhodující pobyt ve Skotsku, v Edinburgu roku 1871. Tehdy měl možnost poznat život Skotské svobodné církve. Byl uchvácen skotskou praxí bezvýjimečné církevní kázně, prosté stavovských a sociálních rozdílů a chápající svůj život jako neustálou misii. A pak – seznámil se tam se svou celoživotní mateřskou přítelkyní  s Miss Johannou Dennistoun Buchana, o 27 let starší dámou z významné skotské šlechtické rodiny, která jej radou i finančně celý život podporovala. Každý rok se navštěvovali a Miss Buchanan mu dokonce chtěla koupit ponyho a zaplatila mu jezdeckou školu. Vedle koníka se mu několikrát také snažila sehnat nevěstu odpovídající kvalitě Karafiátova povolání, ale marně. Byla to také ona, kdo Karafiáta podporoval v psaní Broučků, které psal nedaleko odtud, jako učitel v čáslavském evangelickém pedagogiu a ona také zaplatila první vydání Broučků, které však vyšlo jako anonymní, bez uvedení autora. Jí také byly Broučci dedikováni, v prvním vydáním lakonickým „Buchanance“, v dalším pak uctivějším „urozené Miss Buchanan, přítelkyni národa našeho, z úcty a lásky.“ Je také možné, že tako skotská lady má mnohé společné rysy s Janinkou z Broučků – Janikka je v Broučcích váženou postavou, udržovatelkou řádu, která řeší všechny kritické situace, s razancí a odvahou zasahuje všude, kde se idnividualismus příčí Boží vůli – jak uvidíte ve scéně Broučkových námluv.
 Je třeba dodat, že Broučci poprvé vyšly v r. 1876, skoro nepovšimnuti, a teprve až bezmála po dvaceti letech si jich povšiml Jan Herben a napsal o nich jako o tajném pokladu a tím začal Broučkovský boom  - do dnešního dne vyšly ve více než stech vydáních, přeloženi do desítek svět.jazyků, desítky ilustrátorů se o ně pokoušeli, Broučci se četli v terezínském ghettu za války, v 50. letech je vykastrovali komunističtí cenzoři a amputovali vše náboženské...  Broučci opatří k našíán kultuře jako Němcové Babička a Erbenova Kytice.