Poslední rozloučení s Imrichem Gablechem v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Havlíčkově Brodě
V požehnaném věku 101 let zemřel v pátek 16. prosince doma v Havlíčkově Brodě válečný veterán, brigádní generál Imrich Gablech. Účastník bojů v Polsku na podzim 1939, vězeň stalinských lágrů, letec RAF, rodem Slovák a vnitřním ustrojením Čechoslovák. Středoevropan, který za svůj domovský prostor neváhal za války nasadit krk a po komunistickém puči neohnout hřbet. Muž až do posledních dní vnitřně vášnivý a svěřepý, se smyslem pro sebeironii a sarkastický humor, venkovan s pevným kořenem, věřící katolík, v jinošství uvažující o kněžském povolání, které však přebila ikarovská touha létat a chránit vlast. Se spolubojovníky a kocourem V Havlíčkově Brodě žil Imrich Gablech od roku 1946 a jako zápaďák zde prošel různými zaměstnáními, dle toho, jak se zrovna „houpla politická situace“ - od velitele letiště až po pomocníka v pilníkárně. Když byl s celou rodinou v 50. letech vyhozen z bytu, postavil si v Brodě rodinný domek se zahradou, který se mu stal útočištěm v čase normalizační sedliny. Sem za ním jezdili přátelé-spolubojovníci. Z nedaleké Ledče Bohumír Fiřt, toho času skladník, jinak letecké stíhací eso bitvy o Británii, nebo ze Skřivánku pocházející stíhač Antonín Vendl, v té době prodavač v Mototechně. Když panu generálovi zemřela druhá žena, důvěrným společníkem se mu stal kocour Kuba, mohutný chlupatý bodyguard s drápy. A pak stolní společnost v brodské hospodě U Zlodějky, kam Imrich Gablech pravidelně docházel na plzeňské a cigáro, i když už měl pětadevadesát let. Svou pestrou životní zkušeností a vypravěčským uměním dokázal strhnout posluchače o desítky let mladší, ať u hospodského stolu či na besedách se studenty. Kopanice, sršáň a pilotem Narodil se 4. listopadu 1915 ve slovenském Hrachovišti, na severozápadním úpatí Malých Karpat. A protože bylo zrovna svatého Emericha, tak mu úřady napsali do křestního listu pomaďarštěné Imrich. Chudé dětství, šest sourozenců, divoká kopaničářská krajina, pravidelné ranní pasení krávy a pak obecná škola, bosé nohy až do podzimu, rychle šplhá do stromů a nebojí se výšek, jako syn kostelníka pravidelně ministruje v kostele. A také se účastní tvrdých bitek mezi partou kluků z horního a dolního konce vsi. Netušil, že je to malá průprava pro budoucí boje na život a na smrt. Ostatně, Imrich v mládí i později přečkal řadu karambolů a nemocí, kdy život visel na vlásku. Vždy se štěstím vyvázl. Jednak to přičítal zásluhám svého anděla strážného a také poučení z dávné dětské příhody. Stalo se v brzkém zářijovém nedělním ránu, kdy dostal chuť na pěknou velikou žlutou hrušku, visící na větvi. Vyšplhal na strom, utrhl ji, zakousl se a běda! Překousl velkého sršně. Ústa začala silně natékat a on nemohl pořádně dýchat. Kovovým řetězem si začal třít opuchlý jazyk a doma kloktal sůl. Imricha to vedlo k ponaučení: Když se chceš do něčeho zakousnout, tak si to nejdříve pořádně prozkoumej! Po absolvování obecné školy díky vybudování železnice mohl nastoupit do gymnázia v Novém Mestě nad Váhom. Když se v roce 1936 v novinách dočetl, že se chystá v rámci akce „1000 nových pilotů republice“ nábor, neváhal a přihlásil se. Navzdory rodičovské představě o kolárku a sutaně. Nastoupil na letiště Tri duby u Zvolena, absolvoval poddůstojnickou školu v Chebu a pilotní školu v Prostějově. Nakonec skončil se svojí letkou v Žilině. Když došlo 14. března 1939 ke vzniku tzv. Slovenského štátu a bezprostředně i k okupaci Čech a Moravy, začal hledat cestu ven. Dopoledne 7. června 1939 se konečně naskytla vhodná příležitost. Čtyři letadla se bez větších problémů dostala až do Polska. Poslední z nich pilotoval Imrich Gablech. A nebyl by to on, kdyby v okolí Prievidze neodbočil trochu ze směru, aby se nad Lietavskou Lúčkou dvěma rundami nerozloučil s děvčetem, které se mu líbilo. Po třech hodinách přistál na polském letišti Deblin, asi 100 kilometrů od Varšavy. Protože Polsko v té době ještě nebylo ve válečném stavu, nemohlo oficiálně do svých řad přijmout piloty ze Slovenska. Nakonec se po několikatýdenním vyšetřování slovenští letci vrátili do Deblinu a začali působit v rámci polského letectva. Dne 2. září 1939 uskutečnily bombardéry německé luftwaffe na Deblin silný nálet. Imrich Gablech před nimi ještě stačit na poslední chvíli uletět na dvojplošníku Potez. Byl pronásledován stíhačem a při riskantním přistání havaroval na mýtině uprostřed borového lesa. Když se po chvíli probral z mdlob, vydal se na nedaleké pomocné letiště, kde se mu podařilo najít letuschopný stroj, a vydal se na místo domluveného setkání. Celá skupina se dostala až nedaleko rumunských hranic, kde však byli zatčeni Rudou armádou. Gablech prošel vyšetřováním NKVD /nabitá pistole přiložená ke spánku byla běžnou vyšetřovací metodou/, obvinili ho ze špionáže a trest zněl pět let nucených prací v sibiřském gulagu. Black out a Hallo, airfield-control, go ahead! Ze šílených podmínek otrocké práce jej vysvobodilo až přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Na podzim 1941 konečně doplul do Velké Británie a po dvou letech mohl zasednout za knipl. Jenže v důsledku věznění v gulagu nebyl zdravotně úplně fit a při jednom přistávání ztratil vědomí, prodělal black out. Bylo zřejmé, že s létáním je konec. Absolvoval několik kurzů airfield-control a přijal profesi dispečera u letové kontroly na letišti Coltishall nedaleko Norwiche. Domů se vrátil začátkem srpna 1945. Po komunistickém puči byl z armády propuštěn, vystřídal řadu dělnických i úřednických zaměstnání, několikrát byl vyslýchán jihlavskou StB. Teprve po roce 1989 se dočkal rehabilitace, povýšení, řady českých, slovenských i polských státních vyznamenání a vydal také knihy vzpomínek pod názvem „Hallo, airfield-control, go ahead! (Spomienky vojnového pilota)". Při našem posledním setkání, které proběhlo vloni v Ledči při odhalování pamětní desky Bohumíru Fiřtovi, mi pan generál Gablech, sedící v modré uniformě vzpřímeně na invalidním vozíku, nečekaně vážně povídá: „Mám prastaré kosti, často se v noci budím, už se mnou nic není. Až přijde čas a Pán mě povolá, tak půjdu, ale jisté je, že jsem vždy byl Čechoslovákem a do smrti zůstanu věrný Vysočině.“ Miloš Doležal S Imrichem Gablechem jsme se rozloučili velkou spolkovou kyticí.
